Pohřbívání zesnulých v Liberci je staré jako město samo: nejstarší hřbitov zde vznikl společně s kostelem sv. Antonína Velikého, připomínaným již roku 1352. Na tomto hřbitově, ohraničeném zprvu oválnou zdí, byli mrtví pohřbíváni ještě zkraje 18. století; prominentní zesnulí byli pochováváni přímo do krypt v kostele. Nicméně již od 17. století byla plocha hřbitova v souvislosti se vznikem libereckého Nového Města (prostor okolo dnešního Sokolovského náměstí) zmenšována a stala se tak brzy nedostačující. Pro pohřby po velké morové ráně, která Liberec silně zasáhla roku 1680, byl proto zřízen nový hřbitov na dnešním Malém náměstí.
V 19. století byl nestarší liberecký hřbitov u chrámu sv. Antonína Velikého zcela zrušen a jeho plocha byla využita pro zástavbu a vznik veřejných prostranství. Hroby byly ovšem zčásti ponecháni pod novou dlažbou; a tak mohly být odkryty při archeologických výzkumech v Kostelní ulici. V roce 2013 byla v tomto místě nalezena kostra „nejstaršího Liberečana“ - člověka pochovaného zřejmě už ve 14. století; mrtvý měl zcela unikátně v ústní dutině uloženu minci „pro převozníka“.
Od poloviny 19. století nabylo ve městě pohřebnictví podoby, známé prakticky dodnes. První pohřební vůz se v ulicích města objevil již v roce 1850; nejstarší liberecký pohřební ústav byl otevřen roku 1871. V tomto století byl také otevřen nový hřbitov v Ruprechtické ulici; prvním pohřbeným zde byl roku 1832 tkadlec Karl Kotter. Tento hřbitov plný krásných ukázek funerálního umění byl zlikvidován v časech socialismu a dnes je jeho větší část přeměněna na park a v menším díle jsou v tzv. Zahradě vzpomínek umístěny nejen hrobky rodiny Liebiegů a Hübnerů, ale i torza historicky cenných náhrobků.
Většina mrtvých z vesnic okolo Liberce byla dlouho pohřbívána na hřbitově v Ruprechtické ulici. V 19. století ale postupně vznikají v tehdy ještě samostatných vsích nové hřbitovy: Rochlice (1787), Vratislavice nad Nisou (1878), Harcov (1835), Janův Důl (1835), Ruprechtice (1900), Ostašov (1871), Horní Růžodol (1894), Vesec (1913), Machnín (1885), Radčice či Rudolfov (1900). Tyto nové hřbitovy se ve všech místech vyznačují poměrně značnou plochou, ohraničenou obdélníkovou zdí a polohou mimo tehdejší zástavbu. Specifickou kapitolou v historii pohřbívání v Liberci je židovský hřbitov, otevřený v Ruprechtické ulici roku 1865 a dále pak dva vojenské hřbitovy v Ostašově a Ruprechticích, vzniklé za 1. světové války.
Za časů první republiky se vedle klasických hřbitovů v Liberci objevil i první urnový háj, zřízený u budovy nového krematoria. Jeho – několikrát rozšířená a upravená – plocha je dnes považována za ústřední liberecký hřbitov. Ten doplňují hřbitovy klidnějšího charakteru, provozované ve Vratislavicích na Nisou, Ruprechticích, Horním Růžodole, kde je dochována řada historických náhrobků vč. náhrobku předválečného českého starosty Votočka. A dále pak svým vzhledem spíše venkovské hřbitovy v Ostašově, Vesci, Machníně a Radčicích. Posledním provozovaným hřbitovem na území Liberce je romantický horský hřbitůvek v Rudolfově, nacházející se na samém okraji jizerskohorských lesů.

Nelehká cesta k prvnímu krematoriu v Čechách

Pohřbívání v Liberci bylo až do počátku 20. století výhradně ve znamení klasických hřbitovů, kde byli mrtví pochováváni do země. Rakousko-uherské zákony byly silně ovlivněny tehdejším postojem církve a jiný způsob pohřbů nedovolovaly. Blízkost sousedního a z hlediska pohřebnictví pokrokového Saska ovšem přinesla ovšem i do Liberce myšlenky na postavení krematoria. Zejména v Drážďanech se ve druhé polovině 19. století začalo otevřeně hovořit o pohřbech žehem a roku zde 1874 také proběhlo první zpopelnění. Roku 1906 vstoupil v Sasku v účinnost nový zákon, který plně legalizoval možnost pohřbívat lidské ostatky v ohni; a tři roky na to bylo otevřeno krematorium v Žitavě. V něm se pak nechávala zpopelnit celá řada moderně smýšlejících lidí z Čech; často šlo o Němce z Liberecka, ale také o pokrokáře a vlastence odjinud například libereckého českého vlastence Václava Šamánka.
Saský vliv na Liberec byl v oblasti moderního pohřebnictví opravdu značný. Již roku 1898 se město stalo členem spolku přátel žehu, nazvaného Der Flamme čili Plamen. Hlavním zastáncem zřízení krematoria, které bylo tehdy označováno také jako Feuerhalle čili Síň ohně, byl starosta Liberce MUDr. Franz Bayer a ředitel magistrátu JUDr. Otto Ringhaan. Záměr postavení krematoria schválila městská rada již onoho roku 1898, ale až v listopadu 1901 požádala pražské místodržitelství o povolení stavby. Byla to patrně trochu pokroková provokace, protože bylo zřejmé, že bez změny zákonů je provoz takovéhoto zařízení nemožný. Rakouské orgány také městu podle očekávání činily značné problémy; věc nakonec řešil až správní soud. Liberec dosáhl v tomto dlouholetém boji až roku 1912 určitého úspěchu, ale bylo to vítězství vpravdě Pyrrhovo – stavba krematoria byla sice povolena, ale bez možnosti jej využívat k pohřbům žehem.
Na projekt krematoria byla přesto vypsána architektonická soutěž. Do ní bylo přihlášeno 31 návrhů; první cena sice nakonec nebyla udělena, ale spolek Die Flamme vybral jako nejvhodnější k realizaci projekt drážďanského architekta Rudolfa Bitzana, pojmenovaný poněkud bájně Feuerburg čili Ohňový hrad.
Architekt Bitzan se podle všeho pro svůj návrh tohoto Feuerburgu inspiroval nikoliv v Žitavě, kde má krematorium svým stylem blíže k běžnému kostelu, ale v Drážďanech. Tam v době přípravy libereckého projektu již stálo nové secesní krematorium, postavené dle návrhu architekta Fritze Schumachera. Zajímavé bylo, že pro Liberec Bitzan připravil obdobně monumentální stavbu, ale ta měla být umístěna nikoliv k vodní ploše, jako tomu bylo v Drážďanech, ale naopak na vrchol kopce. Zajímavé je, že místo pro rozsáhlou budovu tehdy ve městě ještě nebylo přesně určeno. Uvažovalo se o umístění do okolních hor: na vrchol Královky či dokonce Ještědu. Nakonec ale město rozhodlo o výběru Monstrančního vrchu, jehož holý vrcholek byl v blízkosti zástavby, ale umožňoval vhodné zřízení monumentální stavby i vybudování parkové úpravy urnového háje.
Zahájení stavby se však opakovaně prodlužovalo, což bylo vzhledem k nemožnosti budoucího zahájení provozu vcelku pochopitelné. Základní kámen byl položen až ve válečném roce 1915. Stavební společnost Gustav Sachers & Söhne dílo dokončila v srpnu 1917; celkové náklady se vyšplhaly na 180 633 korun a 85 haléřů. Nicméně rakouské úřady - dle očekávání a s odkazem na zákonný zákaz - odmítaly vydat svolení k provádění žehů lidských ostatků. V Liberci se traduje, že výkon pece musel být proto vyzkoušen při zpopelnění těla koně. K otevření krematoria nakonec došlo až po zhroucení monarchie – první žeh zde byl uskutečněn 31. října 1918 a šlo o úplně první pohřeb tohoto typu na území dnešní České republiky.

Krematorium a jeho tvůrce

Budova krematoria byla postavena ve stylu geometrické secese na obdélníkovém půdorysu s dominantní ústřední částí. Z ní vycházejí do obou stran postranní křídla s původně otevřeným loubím. Bitzanova architektura je – navzdory ne zcela citlivým úpravám objektu v 70. letech 20. století – především monumentální a symbolická. Autor měl zjevně snahu odlišit budovu pro žehy od staveb kostelů. Navrhl proto Ohňový hrad jako prostor, propojující svět živých s říší zvěčnělých, a to způsobem podobným antickým chrámům. Tomu také odpovídala střízlivá, ale silně symbolická výzdoba. Mohutné schodiště před vstupem střeží mýtické figury strážců se štíty – dílo profesora Aloise Riebera – na štítech jsou kruhy se zvířecími symboly sovy, hada, lva, a orla, představujícími spánek, znovuzrození, statečnost a sílu. Ve vnitřní výzdobě dominovala mozaika znázorňující muže a bájného ptáka Fénixe, vstávajícího z popela – symbol nesmrtelnosti a vzkříšení. Vnější vyznění budovy dotvářel citát básníka Antona Augusta Naaffa na čelní fasádě: Čistý, božský, nádherný ohni, přijmi ve svou náruč zemdlené tělo.
Architekt krematoria Rudolf Bitzan (1872 Stráž pod Ralskem – 1938 Drážďany) byl jedním z nejvýznamnějších tvůrců geometrické secese a rané moderny. Pocházel ze severních Čech a část dětství strávil v Liberci, kde jeho otec působil jako učitel. Po studiích na zdejší průmyslové škole pokračoval na technice v Mnichově. Na počátku 20. století se usadil v Drážďanech, kde pracoval ve známém Lossowově atelieru, v němž se podílel mj. na přípravě projektu hlavního nádraží v Lipsku. Jeho stavby dodnes najdeme v Sasku (Drážďany, Zhořelec, Freital) ale především v severních Čechách (Teplice, Ústí nad Labem, Děčín, Nový Bor, Frýdlant, Liberec, Lomnice nad Popelkou). První významným objektem postaveným na Liberecku v bitzanovském stylu strohých fasád a střízlivých dekorů byla Glückova vila ve Frýdlantu. Jeho ranou realizací v Liberci byl interiér vinárny Postilion v podzemí známé Kavárny Pošta; v letech 1911 a 1912 zde také navrhl dva velké viladomy (Haus Möldner a Haus Goltz) stojící dodnes naproti tělocvičně v Jablonecké ulici. Liberecké krematorium je sice jediná realizovaná Bitzanova stavba tohoto typu, posloužila mu nicméně v letech 1924 jako předloha pro projekt nakonec nerealizovaného krematoria v nově vzniklém městě Freital v Sasku.

Liberecký urnový háj

Už od schválení zřízení krematoria v Liberci bylo promýšleny také možnosti umisťování uren v jeho blízkosti. U nejstarších krematorií se předpokládalo uložení popela do schránek ve vyhrazených částech stavby, ale ohromný zájem o pohřby žehem si vcelku rychle vynutil zřízení urnových hájů. A to byl přesně i případ Liberce, kde muselo již deset let od zahájení provozu dojít nejen k rozšíření technologické části a zvětšení spalovacích kapacit krematoria, ale také k rozhodnutí, kam umisťovat urny. Za první desetiletí provozu krematoria se totiž počty provedených žehů blížily pěti tisícům, což dalece překonalo původní představy.
První část urnového háje byla za objektem krematoria zřízena v letech 1920-1921 podle projektu městského architekta Ing. Karla Kerla. Prvotní úvaha okopírovat žitavský urnový háj, nacházející se na jakémsi lesním hřbitově, byla brzy opuštěna, protože jakékoliv stromy či vyšší porosty by narušily dominantní vzhled krematoria čnícího na kopci nad Libercem. Karl Kerl se proto rozhodl pojmout urnový háj zcela odlišně, nikoliv jako park či hřbitov, ale jako pohřební místo zcela nové filosofie. Zvolil vzdušné a geometricky promyšlené rozvržení ve svém rozměru typizovaných, ale přesto v detailech jedinečných urnových míst. A k tomu navrhl střízlivou zeleň, která neměla vytvářet ono tajemné přítmí, známé z klasických hřbitovů, ale spíše přinášet do vzdušného prostoru háje zprávu o křehkosti života a síle přírody – zvoleny proto byly nejen zastřižené jehličnany, ale třeba i pomíjivé krokusy.
Takto pojatý urnový háj se ale ukázal brzy nedostatečný: původní Kerlův návrh počítal s 361 urnovými místy, městský stavební úřad, který háj spravoval, rozšířil později počet na 722 urnových míst s 575 náhrobky. Ale ani to nestačilo. V letech 1927-1930 proto Rudolf Bitzan pro město zpracoval projekt úpravy krematoria, rozšíření urnového háje a zřízení zdi s kolumbáriem. Plocha s urnami tak postupně vyplnila prakticky celý prostor za krematoriem, mezi budovou Střelnice a školou v ulici Na Perštýně. Po zrušení starého městského hřbitova v Ruprechtické ulici se původní urnový háj, postupně rozšířený o rozptylovou loučku a další řady hrobových míst, stal fakticky ústředním hřbitovem Liberce.
Na okraji nejstarší části urnového háje je dodnes vztyčen symbolický památník Antona Augusta Naaffa (1850–1918). Je na něm vytesán německý citát z jeho díla: Reines urgöttliches herrliches Feuer, nimm in die Arme den erdmüden Leib čili Čistý, prabožský, krásný ohni, vezmi do svých paží zmožené tělo. Tento citát proslul především jako nápis na fasádě libereckého krematoria, kde je dnes ovšem vyveden v libozvučnější české verzi: Čistý, jasný, prabožský ohni, vezmi ve svou náruč zemdlené tělo. Anton August Naaff pocházel ze selského rodu z Chomutovska, očekávané kariéře právníka se ze zdravotních důvodů nikdy nevěnoval a působil jako spisovatel a redaktor, výhradně v německy psaných a národnostně značně vyhraněných periodikách. Od roku 1875 psal do Deutsche Volksblatt v Chomutově, poté přešel do prestižního periodika Prager Tagblatt a čtyři roky na to se stal šéfredaktorem novin Teplitz-Schönauer Anzeiger. Později z Čech odešel a společensky a spisovatelsky se angažoval ve Vídni, kde také zemřel. Anton August Naaff za svého života vytvořil celou řadu studií i lyrických děl. Žádné z nich si ale v Čechách neudrželo přízeň čtenářů do současné doby. Jen s jedinou výjimkou. A tou je nápis na fasádě krematoria v Liberci.